Schola sv. Kunhuty Nové Město na Moravě

Mimoscholní aktivity :-) aneb aktivity, které máme rádi.

Odysseia aneb jak jsme zaplnili téměř celou čtrnáctou řadu

V minulém příspěvku jsem vyřkla větu, že se těším na další akci která se bude konat. A? Dočkala jsem se – schola opět vyrazila obšťastnit svoji duši hudbou. Tentokrát do Městského divadla v Brně na muzikál Odysseia.

Protože prozatím nevlastníme autobus (pozn.redaktora: Podle nejnovějších bulvárních zpráv ze zákulisí se výhodná koupě autobusu projednává s nejmenovaným vlivným člověkem L.N. ), byli jsme nuceni jet po skupinkách v autech. Naše grupa poutníků (včetně naší autority „Velké Pawczi“, toužící po motorce, stromečku k motorce a brčku) zdárně přežila cestu do Brna s písničkami z pohádek a mňoukáním do songu „Malé kotě“. Do Brna však vyrazila o trošku dříve než zbytek účastníků zájezdu, aby si mohla jít vybírat do kavárny La Dolce Vita ze 38 druhů horkých čokolád, 28 druhů frappé, italské kávy a spousty zmrzlinových pohárů, kde se k nám (pozdě, ale přece) připojila brněnská část osazenstva.

V divadle jsme obsadili bez pár míst celou čtrnáctou řadu, ale všichni pohromadě jsme se asi nepotkali. O přestávkách se sice na chodbě tvořili jakési pofiderní skupinky, ale kdyby se tam sešli všichni, tak bychom asi zablokovali průchod ostatním. Asi byste nevěřili, co se všechno dá o čase vymezeném na protáhnutí nohou a jiných údů dělat – například vymýšlet novou dvoukabelkovou módu.

Děj muzikálu pojednával o starověkém díle Homéra (kdo by to byl řekl, když se to jmenuje Odysseia), ve kterém se hrdina Trojské války Odysseus vrací zpátky na rodnou Ithaku za svojí ženou Pénelopou. Cesta ovšem není jednoduchá. Setkává se s kyklopem, velkou část příběhu je pronásledován bohem moří Poseidonem, ve kterém mnozí z nás poznali Jana Apolenáře, a dostává se dokonce i do podsvětí. Příběh ale dobře dopadne a Odysseus se setkává se svojí ženou a synem dříve, než mu někdo stihne nasadit parohy.

Mě osobně zaujalo úplně úžasný zvedací jeviště, 4 bubeníci, plazící se lidi po podlaze, Hérmes – posel bohů, herec se zaseklou sukýnkou za náhrdelník a v neposlední řadě iluze rozbouřené moře. Díky ní jsem získala nový ideál, co bych chtěla dělat, až budu velká – běhat pod modrou plachtou, mlátit do ní zespodu rukama a říkat si, jak to musí zvenku vypadat tak hezky jako vlny

Po představení jsme si ještě zatrénovali na nový sport letních olympijských her (jízdu v přeplněné fabii) poněvadž jsme si jeli vyzvednout prázdná DVD (dle bulvárních zpráv poslouží tato DVDčka na novoroční koncert scholy) a posilněni perníkem jsme uháněli směrem k domovu.

SiMMaS

Jak jsme slyšeli BAS

Je čtvrtek 13. 3. 08 kolem čtvrté odpolední a startuje naše limuzína na trase Radňovice – Slavkovice – Nové Město – Brno. A kam že to vlastně jedeme? Přece na koncert BASu (pro nezasvěcené je to zkratka Brněnského Akademického Sboru), kde již nějakou chvilku působí dlouholetá členka scholy – Gabča. Jenže koncert začíná až o půl osmé a tak bylo dost času na to, abychom se zastavili v jedné z brněnských kaváren, která nám posloužila i jako místo srazu s našimi přívrženci z Brna. Poté, co jsme si to rozdali v „Člověče, nezlob se" a v pexesu s tématickými obrázky hudebních nástrojů (konečně vím, jak vypadá cabasa), jsme se začali pomalu přesouvat k Červenému kostelu, kde se měl konat zlatý hřeb večera. Dorazili jsme včas a tak nám nic nebránilo, aby jsme si mohli ještě poklábosit s Gabčou. Přidal se k nám Pajis a Marťa, kteří se rozhodli, že si tento kulturní zážitek nenechají ujít. Ke stejnému činu se rozhodl kamarád našeho kamaráda (aneb ten, co má kamaráda, co je náš kamarád...) , který byl po koncertě jakožto houslista lanařen do scholy, z čehož se nějakým dosud neznámým způsobem vyvlékl (pravděpodobně to způsobilo jeho zaryté mlčení).

Koncert byl opravdu povedený. Pod dirigentskou hůlkou Jaroslava Kyzlinka zazněly skladby od Antonína Tučapského, Zdeňka Lukáše a Petra Řezníčka. Později se pár výletníků přiznalo, že při skladbě Pater meus (kterou má naše schola v repertoáru také, ovšem zatím nepublikovanou) koukalo s vyvalenýma očima a v hlavě s myšlenkou „tak takhle to nikdy nezazpíváme". Zajímavou součástí koncertu se stal i smyčcový soubor „Quartetto di Gioia" s dílem Arnošta Parscha. Konečný aplaus byl pro některé vyčerpávající, ale myslím, že si ho účinkující zasloužili.

Koncert byl požitkem pro duši a tak jsme se vydali hledat nějaké jídlo, abychom obšťastnili i své tělo. Po několika neúspěšných nájezdech na místní podniky jsme zakotvili v pizzerii „Mediterrane". A aby nás nebylo málo, přidala se k nám bestie pánského pohlaví, která ohromila místní svým olomouckým přízvukem. Po pár krizových situacích, kdy si někteří členové našeho osazenstva pletly pojmy jako „spokojený stav „a „jiný stav" se diskuze stočila na těžkou pěchotu, lučištníky, kr.pu a pod. Aby taky ne, když u stolu sedělo TOP 6 hráčů Zaklínače. Některým ovšem nezbývalo než jen sedět a domýšlet si o čem se to ti marťani asi baví.

Když to shrnu do pěti slov: Povedená akce, vzhůru na další!

SiMMaS

Fame - Cesta za slávou (Brno) - 10.11. 2007

Teď vyvstává otázka, co bych vám asi chtěla říct ve spojitosti se scholou, když nadpis článku je stejnej jako název úžasnýho nizozemskýho muzikálu. Především bych vám chtěla sdělit, že jsme na něm byli. Ne všichni, ale byli jsme tam. Viděli to. Slyšeli to. V Městském divadle Brna. Částečně i proto, že neustále jen tvoříme a zpíváme a ukazujeme to veřejnosti, tak jsme se chtěli podívat na někoho jinýho jak to dělá. Třeba budou stejně dobří jako my. Cesta tam byla strastiplná. Nejenomže chvíli (cca 15minut) trvalo, než vůbec na místo odjezdu přijeli oba řidiči, ale hlavně byl všude sníh. Však to znáte. Takový to bílý, co všude leží, děti se po tom kloužou a už to tu dva roky nebylo. Všichni jsme byli natěšení na ten Výlet s velkým V a chyběli řidiči. No nenaštvalo by vás to? Nás ne, takže když přijeli, sedli jsme do aut a vyrazili směr vinařská oblast, stále s dobrou náladou. Cesta proběhla prakticky bez problému. Někteří nehezky smýšlející lidé, by snad jisté výtky měli, třeba že jsme projížděli kruháč dvakrát kolem dokola, než se vlastně zjistilo, že se dá odbočit jen do Globusu, Diskonta, jet zpátky nebo pokračovat přímo dopředu. Hádejte, kam jsme nakonec pokračovali:-). Samozřejmě rovně. Volba byla správná, všichni si oddechli a po zaparkování v útulné uličce nedaleko divadla jsme vyčkávali příjezdu Lidušky. Den předtím údajně navštívila sklípek. Divme se, když jsme byli v Brně. Ale nechci šířit drby. V téměř plném počtu jsme dorazili do divadla. Tady už na nás čekal Honza s Jindrou. Aspoň doufám, že se tak jmenujou:-). Měli lístky a vše potřebné, takže jediné co nám zbývalo byl hromadný holčičí útok na záchody, odložení oblečení do šatny a usazení na svých místech, vchod D a E:-). A pak to začalo.

O obsahu se nebudu zmiňovat, kdo chce nechť si sežene lístky a shlédne to sám. Částečně bych snad neměla nic prozrazovat kvůli autorským právům a naštvaným kritikům.I tak vám snad můžu říct pár věcí které jsem zjistila. Myslím, že něco mě i zklamalo:(.

1. zklamání bylo z toho, že jsem doufala, že budou stejně dobří jako my. Nestalo se tak. Byli lepší. Dokonce o dost. Jistěže. Dalo se to čekat, ale naděje umírá poslední. I tak jsem chvílema měla nutkání tam naklusat a ukázat jim jak to dělají novoměšťáci, ikdyž by mě lidi dost nemilosrdně vypískali.

2. ani další zklamání nebylo. Snad jen jsem to trošku očekávala dějově složitější, ale v tomhle jsem náročná. Takže tenhle bod nijak neřešte.

V životě jsem neviděla větší grupu takhle talentovaných, mladých, krásných lidí. Navíc celou dobu z nich úplně sálala energie, což oceňuju fakt hodně.

Připomněli mi některé moje vlastní pocity, nejen kvůli tomu, že sem chtěla jít studovat hudbu. Ale mladí mají spoustu snů a přání.

Strhující podívaná, všichni jsme se strašně bavili, no comment:-)

Po dalším hromadném dámském útoku na toalety, šatny a vchod jsme se dostali ven. Přemýšleli jsme, co s námi, protože jet hned domů, by byla škoda. V druhém největším městě naší republiky, to snad ani nejde, abysme se spakovali, nasedli do aut a uháněli zpátky. A tak jsme ještě zapluli do Zemanovy kavárny a vrátili se zpět v čase do roku 1928 (+- pár let). Neptejte se jak jsme to udělali. Všichni jsme si dali šíííleně drahej pohár a pití, probrali jsme všechno možný i nemožný. A po pár zjištění jako že na záchod se musí jít na východ a ne na západ, jsme naznali, že bysme měli blíž poznat Brno. Samozřejmě už tam spousta z nás bylo, ale s domorodými provaděči to nemělo chybu. Naprosto nás uchvátila spousta věcí. Kolo ve zdi, krokodýl na stropě, křivá fiála, andělíček visící na okně, dlažba na náměstí za 6000Kč/m, řvoucí fotbalisti a super zelenej, svítící barák. Ale všechno dobré jednou končí. Takže sme nasedli do aut, s těžkým srdcem se rozloučili s našimi průvodci, udělali pápá Brno, zaposlouchali se do zvuku motoru a vyrazili směr zasněžený domov. Ještě jsme ani nevyjeli z města a už nastaly problémy. Člověk by si řek, že trefit domů není nic těžkého, ale chybička se vloudí. Omylem jsme odbočili na špatné křižovatce a následovala jízda mezi budovami zpět na správnou silnici, ne zrovna regulérním a zákonným způsobem, ale splnilo to účel a projeli jsme správně (jednou) i již zmiňovaným kruháčem. Cesta z města byla otevřena. Každopádně jsme očekávali ještě nějaký zádrhel, který se ocitl na dalším kruháči. Ano. Opět jsme projeli dvakrát. Nemilá provokace. Domů už se nedělo nic zvláštního, krom toho, že krajinou uhánělo auto s partou zpívajících holek a jedním středoškolským profesorem s výrazem utrpení sluchového ústrojí v obličeji. Někteří sice pokračovali ještě na další společenské akce, ale většina z nás vystoupila u svého domu s pocitem příjemně stráveného večera a smutku nad zameškaným IQ testem národa ČR:SR.

Pawcza